Metoda divadla osvobození

Slovní podobnost metody divadla osvobození se známým Osvobozeným divadlem není na škodu, rezonuje zde především chuť programově se lišit od naturalistického pojetí divadelní práce, jak ho prezentují velká „kamenná“ divadla;  důraz na fantazii herců i diváků, na překonání odstupu mezi jevištěm a hledištěm; kritika společnosti; sociální citlivost, angažovanost ve prospěch chudých a utlačovaných atd. Pokud by měla být popsaná samotná metoda, snad by šlo použít příměry Adama Borziče totiž, že „svět (divadlo) je tušením celku složeného z myriád skutečností personální povahy. Svět, který námi musí protékat. Procházet osou naší zkušenosti. Zjevovat se v našem příběhu. Protože je to náš svět. V tomto smyslu je třeba – na cestě k novému celku coby předivu vztahů, souvislostí, tváří – vzkřísit osobní angažovanost. Imaginace je pak aktem identifikace (herce i diváka). Teprve představivost pojatá jako základní ctnost nám umožňuje vykročit za humna strukturálního hříchu, zlomit okovy objektivované skutečnosti a vykročit vstříc novému světu.“ Osvobodit se!

Metoda divadla osvobození je částečně zakotvena v sociálním divadle (pěstování společenských vazeb a sociálního fungování, podpora utlačovaných / znevýhodněných), akcentuje však především pravidla teatroterapie.

Tolik teorie. V praxi jsou role (vodění loutek, mluvení loutek, další úlohy) rozděleny či sdíleny (tzv. Vinšova škola) pro snazší realizaci hry samé, což umožňuje nízkoprahovost směrem k účinkujícím. Nízkoprahovost je dále uplatňována i směrem k divákům, kdy představení je možno navštívit zdarma či za dobrovolný příspěvek. Platí pravidlo dobré vůle k péči o sociální struktury resp. mezilidské vztahy.